Zarobena vistina

Zarobena vistina

Krste Crvenkovski – Mirče Tomovski
Nakladatel Nakladatelství Kultura 2003

V zemích bývalé Jugoslávie existuje již od přelomu padesátých a šedesátých let bohatá tradice publikace pamětí či deníků významných činitelů Titova režimu.

RECENZE

Své memoáry či různě upravené deníkové záznamy vztahující se k dění v jugoslávské federaci vydali nejen vysocí funkcionáři zbavení moci (např. Milovan Djilas, Stane Kavčič, L. Perović, Mika Tripalo, Savka Dabčević-Kučar), ale i osobnosti, které zůstávaly více či méně spjaty s vládnoucí garniturou (Svetozar Vukmanović, Vladimir Dedijer, Veljko Mićunović, Dragoslav Draža Marković, Jakov Blažević aj.). Tato tradice pokračuje i po rozpadu SFRJ; jen pro příklad uveďme memoáry M. Špegelja, V. Kadijeviće, A. Vlasiho, D. Mihajloviće či S. Mesiće.

Různé formy memoárové produkce jsou svědectvím o činnosti jejich autorů a pochopitelně také o jejich zpětném pohledu na své dřívější angažmá v politickém dění. Bez ohledu na subjektivnost výkladu badatelům pomáhají lépe pochopit atmosféru doby; obsahují jinde nezjistitelné podrobnosti. Pro současný výzkum dějin druhé Jugoslávie jsou autobiografické texty cennější o to více, že dodnes zůstávají nedostupné některé z klíčových archivních fondů vzniklých z činnosti nejdůležitějších mocenských složek druhé Jugoslávie (archiv ministerstva vnitra, klíčové fondy ministerstva obrany a významná část dokumentů uložených v archivu Titovy kanceláře).

Po osamostatnění Makedonie postupně vyšly autobiografie několika významných činitelů jugoslávského komunistického režimu makedonského původu (Slavka Milosavlevskeho, Kira Gligorova; na osobních vzpomínkách Lazara Koliševskeho je z velké části založena Koliševskeho biografie sepsaná D. Klaićem). V jejich svědectví o dění v Titově Jugoslávii (a o vývoji Makedonie v éře socialismu) však příliš zajímavých informací nenajdeme. Ani jeden ze zmiňovaných opusů nepředstavuje významnější historický pramen. Podobná charakteristika do značné míry platí i o recenzovaných pamětech Krste Crvenkovskeho. I v nich, podobně jako v Gligorovových memoárech, kvantitativní objem knihy zdaleka převyšuje kvalitu textu. Jedna či dvě zajímavější informace vyžadují pročtení několika desítek stránek nezajímavého a nudného textu.

Recenzovaná kniha, jako jejíž spoluautor je uveden Mirče Tomovski, je po obsahové i formální stránce velmi heterogenní. V úvodu je přetištěn záznam obsáhlých Tomovského rozhovorů s Crvenkovskim, věnovaných Crvenkovskeho mládí, jeho aktivitám v partyzánském hnutí i některým momentům spjatým s jeho působením ve vysokých funkcích Titova režimu. Další – nejrozsáhlejší část textu knihu – obsahuje Crvenkovskeho paměti na léta 1963-1974, tedy na období, kdy se stal jedním z nejmocnějších mužů druhé Jugoslávie. Knihu doplňuje několik víceméně náhodně vybraných Crvenkovskeho článků a interwiev publikovaných koncem šedesátých let a v době rozpadu jugoslávské federace.

Rozpačitý dojem vyvolaný obsahovou i formální nesourodostí knihy, která vyšla až po Crvenkovskeho smrti, umocňuje krajně nedbalá redakční práce editora. Citelně chybí předmluva, která by přiblížila okolnosti vzniku jednotlivých částí publikace a ozřejmila editorův podíl na úpravě, respektive dopracování textu. Platí to zejména o druhé části knihy, která je podivným, i když obsáhlým fragmentem. Crvenkovski si vedl útržkovité, nesoustavné deníkové poznámky. Na jejich základě – jak z kontextu vyplývá – začal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let psát vzpomínky na dobu, kdy se ocitl na vrcholu politické kariéry. Práci na memoárech, ve které zřejmě pokračoval i v devadesátých letech, však nedokončil. V textu se tak prolínají deníkové záznamy a neucelené vzpomínky psané na přeskáčku v rozmezí zhruba asi dvaceti pěti let. Syrová forma vzpomínek mj. vypovídá i o proměnách Crvenkovskeho postojů v období po roce 1974. Crvenkovski například jinak vnímá Titovu osobnost v pasážích, které psal ještě za života jugoslávského vůdce, silně traumatizován svým vynuceným odchodem z mocenského výsluní, jinak (výrazně pozitivněji) v částech vzniklých po rozpadu SFRJ. Podobné například platí i o rozdílech v jeho přístupu k albánské otázce v Makedonii.

V úvodní části vzpomínek koncipovaných formou interview Crvenkovski vypráví v zásadě standardní životní příběh úspěšného makedonského revolucionáře druhé poloviny 20. století. Nechybí – v makedonském kontextu takřka nezbytná – vzpomínka na problémy s vlastním jménem, kterou například najdeme i v Gligorovových memoárech. Crvenkovskeho otec chtěl nově narozeného syna pokřtít po jeho kmotrovi jako Stavrose, ale „pop srboman zapsal do matriky slovanský překlad řeckého jména. Neabsentuje ani zmínka o tom, že v době Crvenkovskeho gymnaziálních studií v Prilepu byli žáci nuceni komunikovat srbsky, ale všichni, jakmile opustili budovu školy, mluvili makedonsky. Crvenkovski přitom pokládá za samozřejmé, že již v této době existoval makedonský jazyk.

Mizivou vypovídací hodnotu má vyprávění o létech 1941-1945. I po pěti dekádách Crvenkovski vzpomínal na válku a odboj v stereotypech, které znal z propagandistických výkladů vzniklých v epoše socialistické Jugoslávie. Archaické teze tradiční titoistické historiografie (například srbské četniky a albánské ballisty líčí jen jako kolaboranty) se přitom prolínají s názory umírněného makedonského nacionalisty, který se navíc snaží vystupovat jako přesvědčený zastánce demokracie.

Crvenkovski implicitně interpretuje partyzánský odboj v Makedonii jako takřka autonomní proud v rámci jugoslávské levicové rezistence, jehož hlavní smyslem údajně bylo dovršení makedonského národního hnutí a boj za demokracii. Tento poněkud svérázný úhel pohledu Crvenkovskemu umožňuje označit dohodu mezi Titem a Šubašićem z roku 1944 za platformu, která vytvářela podmínky pro vznik pluralitní demokracie v Jugoslávii.

Věci neznalý čtenář by se snadno mohl domnívat, že stalinistický režim v Makedonii začal vznikat až po roce 1945 a Crvenkovski se na jeho vytváření nijak nepodílel. V této souvislosti až komicky vyznívá srovnání usnesení ustavujícího zasedání Antifašistického shromáždění národního osvobození Makedonie /ASNOM/ (tedy jugoslávskými komunisty vytvořeného prozatímního parlamentu v Makedonii) s deklarací práv a svobod občanů přijatou v době velké francouzské revoluce. Jedním z důvodů, proč na tuto analogii Crvenkovski upozorňuje, je skutečnost, že oba dokumenty mimo jiné garantovaly svobodu soukromého podnikání.

K několika málo zajímavějším postřehům na období války patří vzpomínka na Koči Dzodzeho, se kterým byl Crvenkovski vězněn v Tiraně. Dzodze byl v letech 1945-1948 nejbližším spolupracovníkem Envera Hodži a po roztržce s Jugoslávií skončil na popravišti. Crvenkovski uvádí, že Koči Dzodze byl původem Vlach (Aromun), jenž převzal albánskou identitu.

Výše řečené v zásadě platí i o pasážích věnovaných prvním patnácti letům vývoje druhé Jugoslávie. Vzpomínky na roztržku s Moskvou jsou jen variací poučeného stranického propagandisty na Dedijerovy texty. Vylíčení vlastních názorů a postojů často nahrazují dlouhé citace z notoricky známých dokumentů. Crvenkovski tvrdí, že v roce 1953 sympatizoval s Djilasovými postoji. Neobtěžuje se však s vysvětlením, proč na plénu ÚV SKJ v lednu 1954, na němž byl Djilas zbaven všech funkcí, vystoupil jako jediný z makedonských funkcionářů a Djilase ostře kritizoval.

Crvenkovski od skončení války strmě stoupal vzhůru v mocenských strukturách autoritativního režimu. Ve svých 37 letech byl v roce 1958 jmenován ministrem kultury ve federální vládě. Zároveň působil ve velmi vlivné kádrové komisi ÚV SKJ. O další několik stupňů výše Crvenkovski postoupil v roce 1963, kdy se stal šéfem stranické organizaci v Makedonii a krátce na to i členem předsednictva ÚV SKJ.

Nejmladší ze členů nejvyššího grémia Svazu komunistů Jugoslávie, který se těšil neobyčejné důvěře Josipa Broze Tita, vedl v roce 1966 na Titův pokyn tajně ustavenou komisi vyšetřující činnost Aleksandra Rankoviće, druhého muže vládnoucí oligarchie. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřil Crvenkovski k úzkému kruhu čtyř či pěti nejbližších spolupracovníků Josipa Broze Tita. Crvenkovskeho vliv formálně vyjadřovala skutečnost, že byl roku 1971 jako první zvolen místopředsedou nově zřízeného předsednictva Jugoslávie, nejvyššího státního orgánu SFRJ. (Josip Broz Tito byl předsedou předsednictva a zároveň zůstal prezidentem.)

Crvenkovski byl tedy od počátku druhé třetiny šedesátých let po více než jednu dekádu aktérem, anebo alespoň svědkem většiny nejdůležitějších událostí, které se odehrály v nejvyšším politickém vedení druhé Jugoslávie. Jeho svědectví obsažené ve druhé části recenzovaného opusu je však povětšinou plytké a více, než bývá v memoárech obvyklé, zkreslené.

V Crvenkovskeho vyprávění nenajdeme nic nového o zákulisí Rankovićově pádu, při jehož přípravě hrál jednu z hlavních rolí. Neznalý čtenář by si při četbě Crvenkovskeho memoárů mohl myslet, že Tito postavil do čela komise v zákulisí připravující odstranění druhého nejmocnějšího muže státu přesvědčeného demokrata a liberála a současně naivního prosťáčka, který neví, k čemu vlastně slouží. Crvenkovski na jedné straně konstatuje, že Ranković byl konzervativně a nacionalisticky orientován. Na druhé straně však nevysvětluje, proč sám předsedal komisi, která, jak sám konstatuje, byla složena především ze stoupenců antiliberálního křídla ve vedení SKJ a kterou sám považoval za recidivu stalinismu (s. 328). Autor recenzovaných pamětí současně potvrzuje, že se po odstranění Rankoviće na fungování mocenských mechanismů v SFRJ nic zásadního nezměnilo, pouze úlohu tajné policie převzala Titem kontrolovaná vojenská kontrarozvědka. Crvenkovski uvádí, že po roce 1966 tajná služba ještě intenzivněji kontrolovala Edvarda Kardelje a další blízké Titovy spolupracovníky.

Ani charakter pasáží věnovaných dynamickému vývoji, kterým Jugoslávie prošla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, se nijak neliší od předcházejícího textu. Crvenkovski vystupuje jako svědek, ale nikoliv jako účastník dění, který úzce spolupracoval s Josipem Brozem Titem. Platí to nejen o líčení okolností bělehradských studentských demonstrací v červnu 1968, ale i o vzpomínkách na odstranění liberálněji orientovaných funkcionářů v Chorvatsku a Srbsku. Crvenkovski (podobně jako ve vztahu k Djilasovi v letech 1953-1954) sám sebe vykresluje jako sympatizanta Marka Nikeziće, Latinky Perović, Savky Dabčević-Kučar či Mika Tripala. Čtenář se však nedozví, jak si Crvenkovski počínal ve chvílích, kdy Tito rozhodoval o odstranění zmíněných osobností z politické scény. Z jeho vyprávění lze nepřímo vyvodit, že bělehradskému vůdci v zájmu zachování vlastní pozice nikterak neoponoval.

Z recenzovaných pamětí se také nedozvíme mnoho nového o tom, proč jejich autor musel v roce 1974 nedobrovolně odejít do ústraní. Zdá se, že ani Crvenkovski do konce života nezjistil, z jakých důvodů se někdy v průběhu roku 1973 Titovi znelíbil. V textu konstatuje, že „v nových podmínkách [posílení autoritativního charakteru režimu] jsem nechtěl opustit své životní a revoluční principy a přizpůsobit se atmosféře, která od bývalých revolucionářů vyžadovala, aby se změnili ve věrné poddané a disciplinované vysoké byrokraty. Přestal jsem aspirovat na jakoukoliv politickou či státní funkci. (s. 454)

Z jiných pasáží jeho – jak jsme již uvedli výše – nesourodých a často kontradiktorních memoárů však vyplývá, že počítal se svým setrváním na některém vysokém mocenském postu. Byl překvapen, když v roce 1973 přestal být přizváván k jednáním, na nichž se před nadcházejícím sjezdem SKJ rozhodovalo o novém obsazení klíčových funkcí. Odmítl tehdy nabídku na místo velvyslance v Brazílii. Akceptoval však, že se stane členem Rady federace, grémia zřízeného pro zasloužené funkcionáře, které mělo nulové kompetence. Zřejmě počítal s tím, že i tato víceméně čestná funkce, která byla chápána jako exkluzivní politická penze, ale které mohla být také jen stavem dočasné politické hibernace, nevylučuje při vhodné příležitosti návrat na nejvyšší mocenské posty. Crvenkovski, který se ještě v květnu 1974 zúčastnil X. sjezdu SKJ, však nakonec „nebyl kandidován ani do Rady federace. Bez bližšího vysvětlení se ve svých třiapadesáti letech – po dvou dekádách, během nichž působil v nejvyšších orgánech moci v Makedonii a potom i v centru federace – rázem ocitl zcela mimo politické dění.

Své odstranění připisuje především Lazaru Koliševskemu. Mezi Koliševskim, který po válce dlouho zastával nejvýznamnější funkce v Makedonii, a jemu dlouho podřízeným Crvenkovskim, se postupně vytvořila neobyčejně silná averze. Crvenkovski ji připisuje Koliševskeho autoritářství, konzervativním postojům a skutečnosti, že narozdíl od Koliševskeho, který se údajně podřizoval názorům srbských funkcionářů, on sám důsledně hájil makedonské národní zájmy. Zmíněné tvrzení není zřejmě nepravdivé. Na základě dosavadních výzkumů však nelze říci, nakolik byly názorové rozdíly ostré. Na nesnášenlivosti, která vznikla mezi Crvenkovskim a Koliševským, se ovšem také významnou, ne-li rozhodující měrou, podílel zápas obou funkcionářů o větší podíl na moci. Oba – a několik zmínek v recenzovaných memoárech to potvrzuje – sváděli v zákulisí dlouhodobý lítý boj o klíčové postavení v Makedonii, respektive o to, kdo z nich zaujme pozici nejvlivnějšího makedonského funkcionáře v rámci SFRJ. Od počátku šedesátých let Crvenkovski postupně zatlačoval svého o sedm let staršího rivala do pozadí. V roce 1974 však Tito po odstavení Crvenkovskeho Koliševskeho znovu dosadil do klíčových mocenských pozic.

Crvenkovski neskrývá antipatie vůči Koliševskemu. Ve svých pamětech však neplýtvá pozitivním hodnocením ani při zmínkách o dalších významných makedonských komunistických funkcionářích. Jednoznačně příznivě píše vlastně jen o Vere Aceve. U ostatních neopomene uvést nějaký negativní osobnostní rys, sporný politický krok či okolnost, která snižuje prestiž jeho bývalých spolupracovníků. Podle Crvenkovskeho se například Lazar Mojsov prosadil v politice díky podpoře, kterou mu poskytoval A. Ranković. O Kiro Gligorovovi zase uvádí, že dostal na VIII. sjezdu SKJ v roce 1964 při volbách do ústředního výboru ze všech kandidátů druhý nejmenší počet hlasů.

Crvenkovski sám sebe vykresluje jako bojovníka za makedonské národní zájmy. Připisuje si rozhodující podíl na posílení faktického vlivu vedení ve Skopji při správě Makedonie i při rozhodování na úrovni federace, ke kterému došlo v průběhu šedesátých let. On sám údajně prosadil, že v této době získali významné posty v armádě či zahraniční službě důstojníci a diplomaté makedonského původu. Za svou zásluhu označuje i změnu politiky Jugoslávie vůči Bulharsku v šedesátých letech. Údajně díky Crvenkovskeho vlivu Bělehrad mnohem ostřeji reagoval na postoje Živkovova vedení k makedonské otázce. Crvenkovski ve svých vzpomínkách také nepřímo potvrzuje obecně známou skutečnost, že se vznik Makedonské pravoslavné církve odehrál zcela v režii vládnoucí oligarchie a makedonští duchovní při něm měli jen okrajovou roli.

U takřka všech důležitějších osobností, o kterých se v textu zmiňuje, Krste Crvenkovski důsledně uvádí jejich národnost. Z jeho líčení nepřímo vyplývá, že hájení zájmů vlastního národa bylo již na počátku šedesátých let centrálním momentem vnitřní politiky SFRJ a sporů uvnitř vládnoucí oligarchie. Až podrobnější analýzy historiků posoudí, nakolik je tento pohled relevantní, nakolik ho podmínily Crvenkovskeho postoje a nakolik je až důsledkem zpětné autorovy projekce ovlivněné dalším vývojem v Jugoslávii.

Autor recenzovaných memoárů opakovaně kritizuje údajná nacionalistická stanoviska srbských komunistických funkcionářů, kteří se podle něj nikdy vnitřně neztotožnili s existencí makedonského národa a vnucovali vedení ve Skopji svoji dominanci. Za nositele srbského nacionalismu označuje nejen Aleksandra Rankoviće a Slobodana Peneziće-Krcuna, ale také Dragoslava Dražu Markoviće, Dragiho Stamenkoviće či Petra Stamboliće. Jako jediného srbského funkcionáře, který důsledně potíral všechny projevy rozpínavosti vlastního národa, vykresluje Milentije Popoviće.

V Crvenkovskeho pamětech najdeme lakonické zmínky, v nichž odsuzuje sobecké postoje slovinských funkcionářů, kteří jen neradi přispívali na pomoc ekonomicky zaostalejším oblastem SFRJ, tedy i Makedonie. Na druhé straně však s velkým respektem píše o Kardeljově rozhodnutí odstěhovat se na počátku šedesátých let do Lublaně. Edvard Kardelj tím podle Crvenkovskeho záměrně demonstroval, že klíčový federální úřad lze řídit i z domovské republiky. V recenzované knize bychom také marně hledali kritiku chorvatského nacionalismu. Pro chorvatské komunistické funkcionáře – a to nejen pro Mika Tripala a Savku Dabčeviće-Kučara, ale i Vladimira Bakariće – má Crvenkovski jen slova chvály. V tomto směru je příznačné, že chorvatský maspok, v němž nepochybně dominoval nacionalistický náboj, líčí jako stávku záhřebských studentů, kteří protestovali proti centralizaci devizových rezerv. (s. 397-398)

V kontrastu s nanejvýš shovívaným postojem k chorvatskému a slovinskému nacionalismu Crvenkovski opakovaně ostře odsuzuje jakékoliv projevy formování jugoslávského národa v Titově Jugoslávii. Nepřímo odmítá, že by šlo o výsledek spontánních společenských procesů. Za snahou o vytváření jugoslávského národa vidí vždy srbské šovinistické intriky.

Albánské otázce v Makedonii se Crvenkovski věnuje jen sporadicky. Jeho vyjádření jsou v tomto směru útržkovitá a kontradiktorní. Na jedné straně zdůrazňuje práva poskytnutá albánské populaci po druhé světové válce, na druhé straně se rezolutně staví proti požadavkům, aby albánské komunita získala v Makedonii postavení státotvorného národa. Crvenkovskeho občasné zmínky o albánské otázce, která se již za jeho politické éry stala jedním z prvořadých problémů Makedonie, jsou však nanejvýš zajímavé. Potvrzuje například, že na sjezdu Svazu komunistů Makedonie, který se konal v závěru roku 1968 – bezprostředně po albánských demonstracích v Kosovu a krátce před protesty Albánců v makedonském Tetovu – nedostal žádný z Albánců (a Turků) kandidovaných do ústředního výboru strany dostatečný počet hlasů. Z podnětu Crvenkovskeho se tajná volba zrušila a delegáti aklamací schválili složení ústředního výboru v podobě navržené vedením. Za zaznamenání stojí i vzpomínka na to, jak Fadilj Hodža, Veli Deva a další kosovští funkcionáři albánského původu během roku 1969 u Crvenkovskeho několikrát neformálně intervenovali s cílem zmírnit tresty Albáncům odsouzeným v Makedonii po zmíněných demonstracích v Tetovu.

Crvenkovski je pyšný, že se v šedesátých a v první polovině sedmdesátých let podílel na přenesení velké části kompetencí z centra federace na jednotlivé republiky a že tak přispěl k posílení makedonské státnosti. Dějinnou roli druhé Jugoslávie však nehodnotí negativně. V nepřímé polemice s makedonskými radikálními nacionalisty neopomene připomenout význam jugoslávské federace pro makedonskou státnost a etablování makedonského národa. Rozpad SFRJ označuje za krok proti proudu všeobecné evropské integrace. Jeho názor není nahodilý. Odráží nejen postoje většiny makedonských funkcionářů působících ve vysokých funkcí za Titovy éry, ale i pozitivní reflexi druhé Jugoslávie, která zůstává i po patnácti letech po rozpadu federace pevně ukotvena v historickém vědomí makedonského národa.

Jan Pelikán

Zarobena vistina, Skopje, Kultura 2003. 663 stran

Přehled evropských vesmírných aktivit za listopad 2022

Přinášíme vám přehled nejzajímavějších událostí z oblasti evropského vesmírného výzkumu za měsíc listopad. Výzkum vesmíru a vývoj nových kosmických technologií nabývá v současné době stále většího významu. Evropská unie proto…

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

Comments Box SVG iconsUsed for the like, share, comment, and reaction icons

🇨🇳🇪🇺 Předseda Evropské rady Charles Michel dnes navštívil Peking a setkal se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Čína bude pokračovat ve strategické komunikaci a spolupráci s Evropskou unií, uvedl po jednání čínský prezident. Více si přečtěte zde ➡️ https://euroskop.cz/2022/12/01/sef-evropske-rady-michel-se-v-pekingu-setkal-s-cinskym-prezidentem/

Načíst více...

ODBĚR NOVINEK

Přihlaste se k odběru novinek! Pravidelně obdržíte email s nejnovějšími informacemi o aktuálním dění.